Podmínky udílení svátostí

Křest dítěte

Pro křest dětí se vyžaduje katolická víra rodičů (alespoň jednoho) v takové míře, že dává církvi “opodstatněnou naději” na náboženskou výchovu dítěte. Ke křesťanské výchově neodmyslitelně patří aktivní účast na bohoslužbách, osobní i společná modlitba, navštěvování výuky náboženství na ZŠ, přijetí eucharistie a biřmování ve vhodném věku.

Příprava ke křtu malých dětí se obvykle skládá ze tří setkání s knězem. Křestní kmotr musí být dobrým příkladem křesťanského života. Je-li dospělý, pak musí být biřmovaný. Má-li vlastní rodinu, pak žije v církevně platném manželství.

Starší děti se mohou se souhlasem rodičů na křest připravovat v rámci školní výuky náboženství (např. před prvním svatým přijímáním). Je však důležité, aby nejen dítě, ale také jeho rodina projevila konkrétní zájem o život v církvi.

Pokud by se někdo z vážného důvodu rozhodl žádat o křest svých dětí ve farnosti, kde nebydlí, může tak učinit s písemným souhlasem vlastního faráře. Obcházení těchto pravidel z důvodu utíkání před zodpovědnými požadavky církve svědčí o neupřímnosti křestního slibu rodičů.

Obřad křtu dětí se koná buď při mši svaté (nejlépe v neděli, kdy je přítomno celé společenství věřících), nebo mimo mši svatou dle individuální domluvy s farářem.

Návštěva nemocného

Nemoc bývá vždy zkouškou trpělivosti a pokory, a proto je možné ji vidět přes všechnu negativní bolest i v pozitivním světle jako zvláštní čas určený k duchovnímu růstu. Církev se za své nemocné členy pravidelně u Boha přimlouvá a nabízí jim posilu a útěchu ve svátostech.

Krátkodobě nemocní

Krátkodobě nemocní (případně maminky opatrující novorozence), kteří jsou zvyklí na časté svaté přijímání a trpí jeho dočasnou ztrátou, mohou také na faře požádat o donesení eucharistie domů. Právě za tímto účelem začala církev ve starověku budovat v kostelích svatostánky.

Je závažnou povinností faráře pohotově vyslechnout žádost nemocných o návštěvu. Farář zajistí svaté přijímání nemocnému buď osobně, nebo prostřednictvím jiného služebníka, který má k tomuto úkolu pověření (kněz, jáhen). Při déle trvající nutnosti navštěvuje kněz nemocné pravidelně každý měsíc v době kolem prvního pátku.

Dlouhodobě nemocní

Dlouhodobě nemocní a staří věřící, kterým není možné – byť by to bylo třeba jen přes zimu – navštěvovat bohoslužby v kostele, mohou a mají vyhledávat příležitost k přijímání eucharistie tam, kde se nacházejí. Pamatují přitom na slova Pána Ježíše: “Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.” (Jan 6, 54).

Církevní přikázání ohledně povinnosti vykonat alespoň jedenkrát v roce svatou zpověď a přijmout eucharistii (nejlépe v době velikonoční) neztrácí kvůli nedosažitelnosti kostela nic ze své platnosti.

Co je třeba připravit?

Před příchodem služebníka církve s posvátnou eucharistií, je třeba připravit vhodný stůl, pokrytý čistým bílým plátnem. Na stůl patří kříž a svíce (případně květiny). Jsou-li v domě přítomni ti, kdo o nemocného pečují můžou přijímat také. Obvyklý eucharistický půst je v těchto případech pro všechny zkrácen na 15 minut.

Srdce přijímajících je vhodné připravit na setkání s Kristem modlitbou a v případě potřeby také přijetím svátosti smíření.

Zaopatřování nemocných

Kdo z nemocných cítí potřebu žádat mimo svaté přijímání a zpověď také zvláštní posilu v podobě svátosti pomazání nemocných, ať se nebojí, že by tím snad vzdával svůj boj proti nemoci. Právě naopak! Pomazání nemocných uděluje církev dlouhodobě nemocným věřícím opakovaně (obvykle jednou až dvakrát ročně) a přitom se modlí za jejich uzdravení. Je známo mnoho případů, kdy tato svátost přijatá s odevzdaností do Boží vůle, podivuhodně posílila nemocného a urychlila jeho léčbu (výjimečně i zázračným způsobem).

Svatba

O manželskou lásku je třeba pečovat a rozvíjet ji v každodenním životě. Aby se mladí manželé mohli vyvarovat některých běžných chyb, nabízí církev snoubencům před svatbou přípravu na manželství. Její délka a podmínky odpovídají individuálním potřebám a možnostem snoubenců i farnosti, ve které chtějí mít svatbu.

Svatbu v katolickém kostele může mít každý pokřtěný křesťan katolického vyznání.

Platí to i v případě, že si chce vzít z vážného důvodu muže či ženu jiného vyznání nebo dokonce partnera nevěřícího, protože případná svatba uzavřená na státním úřadě není pro katolíka bez předchozího dovolení biskupa k platnosti dostatečná. Je ovšem třeba otevřeně probrat komplikace, které s sebou manželství s partnerem jiné náboženské praxe, přináší. S ohledem na zcela zvláštní těžkosti – ověřené bolestnými zkušenostmi – nedávají obvykle církevní představení souhlas s manželstvím mezi katolíky a muslimy.

Bezprostřední příprava

Úmysl uzavřít církevní manželství je třeba probrat s farářem s dostatečným předstihem. Obecně se doporučuje šest měsíců. Při vyplňování protokolu o církevním manželství budete potřebovat občanské průkazy.

Církev neoddává páry, které nesplňují podmínky pro uzavření manželství dané zákonem České republiky. K ověření této skutečnosti bude nezbytné jednání s matrikou na Obecním úřadě. Státní doklady je možné vyřizovat v době tří měsíců před konáním svatby.

Na začátku přípravy klade farář snoubencům následující otázku: „Chcete uzavřít sňatek církevně nerozlučný, zachovat si navzájem věrnost a přijmout a vychovávat děti?“. Případný nesouhlas některého ze snoubenců je závažnou překážkou k uzavření platného manželství.

V rámci přípravy se dále probírají témata zaměřená na vztahy v rodině s důrazem na zásady správné komunikace mezi mužem a ženou. Ke slovu přijde také křesťanský pohled na lidskou lásku a plodnost. V případě potřeby je vhodné věnovat pozornost i opakování základů křesťanské víry, kterou jsou budoucí rodiče povoláni nejen žít, ale také předávat svým dětem.

Svatební obřad

Svatba se koná obvykle v sobotu, a to buď ve mši svaté, nebo bez slavení eucharistie. Formu obřadu je třeba dohodnout s oddávajícím. Pokud se jedná o svatbu mezi dvěma katolíky je normální formou svatební mše.

Právo oddávat přísluší faráři místa svatby. Mají-li snoubenci odůvodněné přání, aby je oddal někdo jiný, je nutné se nejprve obrátit k vlastnímu faráři s prosbou o souhlas (tzv. delegace). Bez tohoto souhlasu nemůže být svatba platná.

Právo oddávat má farář omezené na snoubence z vlastní farnosti (rozhoduje reálné bydliště, nikoli údaje v dokladech). Pokud chtějí snoubenci ze spravedlivého důvodu slavit svou svatbu v jiné farnosti, než tam, kde mají bydliště, bude nutné získat souhlas s propuštěním od jednoho z kněží, jimž podle místa bydliště přísluší právo snoubence oddávat.

S ohledem na to, že křesťanské manželství patří mezí svátosti a uzavírá se před Bohem, nedává církev dovolení ke svatebnímu obřadu mimo kostel.

Přání snoubenců ohledně průběhu obřadu (volba biblických čtení, hudební doprovod, květinová výzdoba atd.) se církev snaží v maximální možné míře zohlednit. Velice prosíme ty, kdo budou požádáni o službu fotografování a natáčení, aby se před obřadem informovali o zásadách, jak nenarušovat důstojný průběh bohoslužby a aby zvolili slušné a vhodné oblečení.

Pohřeb

Kontaktujte pohřební službu, která je schopná vám zařídit vše potřebné. Můžete vybrat kteroukoli pohřební službu. Předběžný termín pohřbu si můžete domluvit na faře buď předem (stačí i telefonem) nebo nám zavolá z kanceláře přímo pohřební služba.

Zpráva o úmrtí bývá na vesnici obvykle ještě tentýž den sdělena sousedům prostřednictvím vyzvánění umíráčkem. Zvonění zařídí kostelník

Způsoby obřadu

Podle vhodnosti mohou pozůstalí volit po poradě s knězem mezi několika způsoby posledního rozloučení:

pohřební mše svatá s průvodem na hřbitov a uložením rakve s ostatky zemřelého do země
pohřební mše svatá s rozloučením a odvozem rakve s ostatky zemřelého ke kremaci
pohřební obřad beze mše s průvodem na hřbitov a uložením rakve s ostatky zemřelého do země
pohřební obřad beze mše s rozloučením a odvozem rakve s ostatky zemřelého ke kremaci

První varianta je nejčastější a také nejlépe odpovídá křesťanským tradicím. Kremace není v církvi zakázána, jestliže je zvolena s ohledem na rozumné důvody.

S křesťanským smýšlením se neslučuje praxe rozptýlení popela z lidských ostatků ve větru. V případě zájmu o výkrop hrobu a modlitbu kněze při ukládání urny s popelem do rodinného hrobu nás neváhejte kontaktovat. Ve výjimečných případech je to možné i tehdy, když se nekonal církevní, ale civilní pohřeb.

Má-li některá rodina výslovné přání, aby farář doprovázel jejich zesnulé slovem a modlitbou při civilním pohřbu, je možné takové prosbě vyhovět, zejména jde-li o nepokřtěné osoby.

Smuteční řečníci

Požádá-li rodina zesnulého o zvláštní slovo na rozloučenou ze strany představitelů obce, spolků, případně jiných osob, které měly k zemřelému člověku výjimečný vztah, může toto slovo zaznít buď v kostele před výkropem rakve, nebo po jejím spuštění na hřbitově. Vždy je třeba se osobně domluvit s knězem, který obřad vede.

Chtějí-li členové sdružení (např. hasiči nebo myslivci) držet u rakve čestnou stráž v uniformách, je třeba stát během bohoslužby čelem k oltáři.

Zádušní mše svatá

Nechat sloužit za zemřelé příbuzné a přátele zádušní mši svatou je velmi starý zvyk vyjadřující lásku, která sahá až za hrob. Církev je přesvědčena, že tímto způsobem zemřelým účinně pomáhá na cestě z očistce do nebe. Mešní úmysly si můžete nechat zapsat do kalendáře podle přání, kdykoliv je v plánu bohoslužeb volné místo.